O mNĚ

Toužila jsem vystudovat uměleckou školu, ale vystudovala jsem zeměměřickou průmyslovku, VYSTUDOVALA JSEM NĚCO, CO JSEM DĚLAT NECHTĚLA. V 19ti se mi narodila dcera a tak jsem ani nezačala dělat to, co jsem studovala.

Po mateřské jsem byla Prodavačka a zástupce vedoucí prodejny kancelářských potřeb. UŽ TENKRÁT SE MI CIZÍ LIDI SVĚŘOVALI SE SVÝMI ŽIVOTNÍMI PŘÍBĚHY a trablemi. Pak jsem šla prodávat nábytek, dělala návrhy interiérů a stala se vedoucí směny.

V době začátku internetu jsem začala pracovat jako Obchodní zástupkyně v mezinárodní firmě WLW, která v ČR měla krátce obchodní zastoupení pro Československo. Prezentovali jsme na internetu firmy, které ještě samy internet neměly a nabízeli jim platformu pro spojování poptávky s nabídkou v rámci firem B2B. Z obchoďačky jsem se stala vedoucí obchodní divize a pak Sales managerkou pro celou Českou republiku. Školila jsem obchodníky, měla na starosti HR, Zákaznický servis, Procesní řízení + zdroje a spolupracovala s IT na vývoji informačního systému. Po 7mi letech a změně firemní strategie jsem přešla do developerské firmy na Personalistku a Procesní manažerku. Mohlo by se zdát, že MÁM KARIÉRU JAKO VÍNO, ALE MNĚ TO VŠECHNO PŘESTALO DÁVAT SMYSL.

I když jsem mezi lidmi byla jako ryba ve vodě, tak jsem se ptala sama sebe k čemu mi jsou další porady, meetingy, deadliny, honění se za výsledky, nesmyslné reportování, neustálé dohadování se s dospělými a zodpovědnost za cizí lidi? Do toho jsem se rozváděla a cvičila ve fitku. BYLO TOHO NA MĚ MOC a přišlo vyhoření. Doktorka mi podle výsledků řekla, že jsem měla zkolabovat, ale to se nestalo. Můj systém to vyhodnotil jinak. S vtipem říkám, že mi vypálili obvody. Místo neustále běžících analytických i vyhodnocovacích procesů a miliónu myšlenek co, kdy, kde, jak atd. BYLO V HLAVĚ TICHO. Dnes jsem za to ráda a směju se tomu, ale tenkrát jsem z toho byla fakt vyděšená a bála se to komukoli říct. Měla jsem strach, že už nikdy nic nevymyslím. Dala jsem výpověď a udělala si prázdniny.

V personální agentuře mi v 36 řekli, že JSEM PŘEKVALIFIKOVANÁ a najít pro mě práci bude problém. Nakonec jsem měla vyhraná 2 výběrová řízení a ve třetí firmě byla v posledním kole. Jenže! To by bylo z bláta do louže. Všechny nové pozice, by se sice úchvatně vyjímaly v mém CV, ale při představě, že tam jsem, mi ze všech bylo fyzicky zle. Zrušila jsem všechny 3 rozjednané pozice a šla spolupracovat s kamarády do eventové agentury jako Produkční. Organizovala jsem na klíč teambuildingy a firemní večírky. Musela jsem se smát. Kruh se uzavřel. Už jako dítě jsem totiž vymýšlela aktivity pro naši partu na chatě, kde jsem vyrůstala a organizovala různé soutěže a prázdninové dětské letní olympijské hry. A jako manažerka jsem služby takových agentur využívala a objednávala je.

Ve 43 letech jsem se stala podruhé mámou, narodil se mi vytoužený syn. Když mi dobíhal čas mateřské, věděla jsem, že DO SYSTÉMU SE VRÁTIT UŽ NEMŮŽU. Ani jsem si to nedokázala představit, protože jsem s ním od jeho narození sama. V této těžké životní etapě jsem hledala, co by mi udělalo radost a VZPOMNĚLA JSEM SI NA SVÉ MILOVANÉ MALOVÁNÍ. Ach, jak jen jsem na něj jen mohla zapomenout?!? Za jednu celou mateřskou jsem si nakoupila malířské potřeby a splnila si sen namalovat obraz na plátno. Malovat jsem už nepřestala a maluji dodnes. Příběh, jak to s Revitalizačními kódy a obrazy začalo najdeš tady.

1. Nabídka pro ego – rok 2006 – mám vyhrané výběrové řízení na ředitelku pobočky jedné banky. Jak skvěle to v CV mohlo znít, ALE prostor pro kreativitu ani milimetr a skončila bych zavřená v akváriu. S díky odmítám.
2. Nabídka snů – rok 2016 těsně před koncem mateřské – budování pobočky zahraniční firmy, mohla jsem si říct plat, jaký jsem chtěla, vybrat si auto, kde budou kanceláře, zařídit je dle svých představ, postavit tým a celou firmu. ALE nebyla by to moje firma a zase bych dala kus sebe do cizího. S díky odmítám.
3. Lákavá nabídka – rok 2023 – pracuje se sezónně 7 měsíců duben až říjen. Zbytek roku, tj. 5 měsíců mohu mít volno a přitom pobírat plat, jako když pracuji. ALE, pracovní den ve dvou časových blocích, které nejsou kompatibilní s mojí maminkovskou rolí. Práci, kdy jsem se vracela domů, když mi dítě spí, už jsem kdysi měla a taky jí rychle opustila. Nic nevyměním za tak vzácný a krátký čas s mými dětmi, který rychle uteče a už se nikdy nevrátí.

Narodila jsem se v roce 1970. Už jako dítě jsem byla velmi senzitivní a mnohé jsem vnímala mimosmyslově. Až do dospělosti jsem měla za to, že takto fungují všichni. Než jsem šla do školy byla jsem smíšek a tam, kam jsem přišla jsem šířila radost. Doma mě měli za hodné dítě a ve škole jsem bývala ta jiná/ divná. Připadala jsem si tu ztracená, a že mi nikdo nerozumí. Měla jsem svůj svět a dětství jsem promalovala.

Jsem odjakživa prožívač a věci, které osobně mnohovrstevně prožívám, utváří můj pohled na svět a interakci s ním. Jsem pozorovatel a zároveň se nebojím experimentovat s tím, co mi funguje a co ne. Můj život šel častokrát z extrému do extrému a potkávala mě jedna životní výzva za druhou.

Víra v něco, co nás přesahuje a ve věci mezi nebem a zemí mě pomohly projít až do místa, kde nyní jsem. Cesta to byla náročná i radostná, bolestná i transformační, a na tom všem, co se stalo, bych nic neměnila. Tedy až na jednu životní situaci, která zamávala s celou naší rodinou. Když mi bylo 32, můj o 3,5 roku mladší bratr si vzal život. Respektuji jeho rozhodnutí, ale chybět mi asi nikdy nepřestane…

Jak už to někdy bývá, přišel rozvod, nové vztahy a pak nový muž a nové dítě. Až mnohem později mi došlo, že jsem ve vztahu ztratila sama sebe. Vidina nové úplné rodiny se mi rozplynula spolu s příchodem syna na svět a odchodem jeho táty k jiné ženě. Chtělo se mi umřít, hormony po porodu spolu s totální ztrátou identity udělaly své. Procházela jsem Temnou nocí duše a pomalu při péči o syna skládala střípky toho, co je moje a co ne a kdo nejsem a jsem. Trvalo to dlouho a měla jsem pocit, že už se nikdy nedokážu radovat ze života. Nic z toho, co mě bavilo, a měla jsem ráda, nefungovalo. Přišla jsem na to, že ať se stalo v našich životech cokoli, cesta k radosti (tak se jmenoval můj předchozí web) existuje.

Díky pokusům a omylům i vlastním životním vzletům a pádům jsem si uvědomila jedinečnost své cesty, a že není třeba se srovnávat s někým jiným. Naučila jsem se fungovat v prostředí, které se mě snaží přesvědčit, že se mnou není něco v pořádku, jen proto, že nechci vyhovět nebo někdo nevidí mé kvality. Srovnala jsem se sama se sebou i s tím, že jsem zradila sama sebe a má potřeba riskovat se začala vytrácet.

Životní etapy mi s odstupem času začaly dávat smysl, a nyní lépe než kdy dřív, rozumím sama sobě. Dnes už vidím, že mnohé události se díky mému upřednostňování druhých vyvíjely k mému neprospěchu. Balancuji a neustále vyvažuji mezi pozorností k druhým a soustředěním se na sebe. Což mi začalo dávat ještě mnohem větší smysl ve chvíli, kdy jsem zjistila, že podle Human Designu jsem Projektor.

Mé dnešní já má hlubokou důvěru ve smysl všeho, co se nám děje. Protože se ukázalo, že to bylo pro mne to nejlepší, co se mohlo stát, i přesto, že jsem to v těch těžkých chvílích tak neviděla. Pomáhám budovat lepší svět tím, že ukazuji druhým jak uvidět a naplňovat svůj potenciál.

A tak jsem teď tady se svým povoláním, které čekalo na to, až budu připravená, a dělám to, co jsem dělala vždycky: